Když jsem žila v Uherském Brodě, měla jsem z bytu krásný výhled na Bílé Karpaty. Nikdy by mě nenapadlo, že budu v těch kopcích jednou žít, vychovávat děti a pracovat.
To, že jsme si vybrali vesnici Bzovou, bylo náhodou, trochu pomohlo i to, že manžel odsloužil civilní službu v domově důchodců na Žítkové a v tomto kraji žil dva roky. Tak tušil do čeho jdem, na rozdíl ode mě.
Přestěhovali jsme se před 20ti lety. Markétka měla rok a půl a já jsem byla v 6. měsíci těhotenství s druhým potomkem. Začátky tu pro mě nebyly nikterak lehké. Holka z bytovky z centra města, kde jsem měla vše po ruce. První roky jsem si těžce zvykala na život ve vesnici, kde není školka, škola, pošta, obchod, hospoda... prostě nic. Manžel Leoš nastoupil do malé stolařské dílny v Bojkovicích, kde pracuje dodnes.
Na Bzové se mi narodili dva synové - Jonáš a Vilém. Jestli mám být upřímná, první tři roky byli pro mě hodně těžké. Prosila jsem Leoše, abychom se odstěhovali. Měla jsem možnost jít do Vlčnova na domek po babičce. Leoš, ale odmítal. Je mi záhadou jak to ten můj můž v našem společném životě zvládá, odhadovat do jaké míry zvládnu ty své myšlenkové pochody usměrnit, ale povedlo se mu, že jsem si to tu zamilovala. Postupně se ve mně začaly probouzet geny předků a já si uvědomila, na jak krásném místě to vlastně žiji.
Začla jsem se věnovat chovu nejrůznější drůbeže, králíků a pomáhat Leošovi na poli, pečovat o sady. Musela jsem strávit hodiny v kuchyni, abych vše uvařila, upekla, usušila, zavařila, zamrazila a různě upravila na uskladnění. Byliny jsem sbírala pro domácnost přirozeně, intuitivně a až později, jak děti trochu odrůstaly, jsem začala sbírat byliny účelově.
S dětmi jsem byla doma celkem 15 let a za tu dobu jsem se nejspíš změnila a už určitě nejsem holka z města.
